Toto je moje maminka Helena. Už 17 let pracuje na Krajské hygienické stanici v Pardubicích na oddělení hygieny mládeže a dorostu. Má svoji práci moc ráda a je v ní výborná. Moje máma je hodný, laskavý, usměvavý a přátelský člověk. Ve společnosti vždy září energií a optimismem a dodává lidem energii. Když to jde, tak každému pomůže a ráda zlepší náladu. Ve skutečnosti je ale velmi citlivá a zranitelná. Někdy zapomíná na sebe, protože si přivádí zbytečné starosti o druhé. Nejen proto, že to je moje máma, mohu říct, že je neuvěřitelně chytrá. Množství informací, které mi neustále sděluje, je vážně obrovské. Dokonale se vyzná v umění, kultuře a miluji na ní její všeobecný přehled. V životě mě toho spostu naučila a stále učí. Jsem ji za to opravdu vděčná. Její největší a nejsilnější vlastností je její lidskost, bezprostřednost a schopnost komunikace.
Fotografie v exteriéru je pořízena v ulici Jiráskova v Pardubicích před domem s číslem popisným sto. Je to místo, kde se narodila a žije dodnes. Není specifičtější místo, než je „Jiráskovka“. První nadzemní patro. Dveře vlevo s číslem čtyři. Je to místo mého bohatého dětství. Každá moje cesta pro radu, bezednou lásku a objetí vedla vždy tam. A vždy povede.
Moje máma je pro mne největší živoucí legenda. Přeji každému, aby měl v životě to štěstí a mohl ji poznat.
Šárka je jedna z mých kmoter. Žije v malém krásném městečku v Horním Maršově, které se nachází v Krkonoších. Šárka se celý život živí jako kadeřnice. Pracuje v malém kadeřnictví přímo v Maršově. Je neuvěřitelná vypravěčka. Stále s úsměvem na tváři a vždy připravená s pozitivní reakcí na danou situaci. Šárka je silná osobnost, kterou jen tak nic neskolí. Skála. Hodně její vnitřní síly předává i mně s mnoha dobrými radami do života, jak se z něj nezbláznit. Vždy říká, že vše má své východisko a dobrý konec.
Co se týče fotografie v exteriéru – jako malí jsme za ní jezdili na hory. Byli jsme tam víc než doma. Naše rodina neměla žádnou chalupu, tak jsme jezdili „za Šárkou do Maršova“. Krkonošská krajina je velká část mého dětství, na kterou s láskou vzpomínám jenom díky ní. Snímek je pořízen v Horním Maršově na místě, odkud je malebný pohled na celé město.
Šárka je pro mě symbolem obrovské síly a velké osobnosti. Můj život dělá bohatší.
Dáma této drobné postavy je moje druhá kmotra Dana. Všichni ji ale říkáme Danuška. Neznám hodnějšího a laskavějšího člověka, než je ona. Každému pomůže, o každého se postará, všem věnuje stoprocentní lásku a pozornost. Přijde mi to až jako její životní úděl být pro lidi nezlomnou oporou. Její drobný vzhled skrývá obrovskou sílu, kterou je schopna ještě předávat lidem kolem.
S Danuškou mám silně spojený pozdrav „Nazdárek!“, dva polibky na tvář, šálek čaje a něco sladkého k zakousnutí, kouštek, jak sama říká. Specifický a velmi radostný smích prokládá vždy interními vtípky, které naprosto miluji. Byla se mnou vždy při jakékoliv mé životní události a vím, že se na ni můžu kdykoliv a s čímkoliv obrátit. Má obrovské srdce.
Na fotografii za ní stojí Hrad Kunětická hora. Je to jediný kopec v Pardubicích, původem je to ale stará vyhaslá sopka. My, Pardubáci, tomu říkáme Kuňka. Pod hradem je hospoda, kde pracoval její tatínek, když byla ještě malá, a jelikož je hrad mimo Pardubice, žili tak pár let i s její maminkou na tomto hradě.
Danuška je duchem anděl, vím to.
Sofie je moje velmi blízká kamarádka. Je to taková moje spřízněná duše. Sofie je energická a kreativní osoba. Bytostně miluje spontánní akce, dobrodružství a má silnou touhu poznávat neznámé. Hodně na sobě pracuje, je cílevědomá a často si pevně stojí za svým názorem. Je to hodný člověk. Když miluje, tak bezmezně. Poznaly jsme se v pubertě – mně bylo 13, Sofii 14 – já v tu dobu měla stažené uši, Sofie byla velký rebel, spolu jsme ale byly neporazitelné. Vkročily jsme tak do dospívání společně, pěkně „od podlahy“. Ochutnaly jsme společně alkohol, protancovaly celé noci na parketě a přičichly k cigaretám. Prožívaly jsme spolu první strasti a radosti. Byly jsme každá oporou té druhé. Vytvořily jsme si mezi sebou neuvěřitelně silnou vazbu, protože jsme spolu prožívaly období, kdy byl celý svět proti nám. Takto silné přátelství máme do teď a já jsem za to šťastná.
Sofka se po nějaké době odstěhovala z Pardubic do Hradce Králové. Na fotografii z exteriéru stojí před hradeckým nádražím – to, anebo nádraží v Pardubicích, byly naše nejčastější místa setkání. Pro naše kamarádství nebylo nikdy nic žádnou překážkou.
Krista je moje kamarádka od raného dětství. Čtrnáct let jsme spolu cvičily závodní aerobik – třikrát týdně spolu v tělocvičně, každý druhý víkend na závodech. Je to člověk s velkou osobností. Nenechá se ničím rozhodit, se vším je rychle hotová a k těžkým situacím přistupuje s chladnou hlavou. Překypuje obrovskou energií a životním elánem. Kristýna mi do života přináší buď naprostý klid a pořádek svým systematickým postojem k životu, anebo příval uragánů a tornád díky své šílené a bláznivé povaze. Jsme si opravdu blízké a ve spoustě věcí dost charakterově podobné. Naše první setkání bylo již v porodnici. Krista je asi jenom o 18 hodin starší než já, jsme obě zaryté lvice. Vím, že by mě nikdy nenechala v nesnázích. Beru ji jako svoji sestru. Nemusíme se vidět dlouhou dobu, ale víme, že se budeme mít v životě navždy.
Vyfotila jsem ji před pardubickým zámkem v našem oblíbeném parku, kde jsme toho spolu hodně zažily. Pardubice jsou pro naše přátelství naprosto ikonické a jsem šťastná, že kdykoliv se tam vracím, je tam ona.
A tohle jsem já. Jmenuji se Anna-Marie, ale moje okolí mě oslovuje pouze prvním jménem – Anička, Anča, Áňa, Anina nebo Andula. Když byste se zeptali mých blízkých na to, jaká jsem, asi by odpověděli společenská, energická, bláznivá a upřímná. Občas umím být i plachá. Jsem podle mě dost citlivá, ale snažím se věci nebrat až moc vážně. Stavím se k životu realisticky. Čerpám ze svých vlastních zkušeností a snažím se vyhnout chybám, které jsem dělala v minulosti. Ne vždy se mi to ale povede. Tím chci říct, že se občas mýlím a beru to jako součást života. Moje nejsilnější vlastnost je bezprostřednost – neumím se před lidmi přetvařovat, jsem vždy taková, jaká opravdu jsem, protože je to pro mě jeden z největších symbolů svobody.
Byla jsem studentka fotografie na Vysoké odborné škole Michael v Praze, a proto fotografie z exteriéru je z našeho školního ateliéru. Nastoupila jsem do školy v roce 2019 a netušila jsem, jak se mi život za následující tři roky obrátí vzhůru nohama. V průběhu studia se mi totiž stalo nespočetně momentů, které zásadně ovlivnily můj život. Jeden z nejdůležitějších je ale sama fotografie, která se stala smyslem mého života.
